2. den: Hle, tvé dary

"Drahé děti!
Vy jste odpovědny za poselství. Zde je pramen milosti, a vy jste, milé děti, nádoby, které přenášejí dary. Proto vás vyzývám, abyste svou práci konaly s odpovědností. Každý bude odpovídat, podle své míry. Milé děti, zvu vás k darům, abyste je dávaly druhým s láskou, a nikoliv, abyste si je nechávaly pro sebe. Děkuji vám, že jste přijaly mou výzvu!"
8. 5. 1986

Ježíš vypravoval mnoho podobenství, kterými objasňoval tajemství Království. Jedno z těch podobenství je i ono o hřivnách. (Mat. 25,14 – 30)

Co je důležité k němu poznamenat? Člověk s pěti hřivnami získal nových pět. Druhý s dvěma hřivnami získal nové dvě. Onen s jednou hřivnou neutratil svou hřivnu, ale ani ji neztratil. Naopak ji schoval, a tak ji odevzdal svému pánovi, který ji také přijal. Pán ale není spokojen. Bere tomuto sluhovi i ono, co předtím dostal. A dává druhému, který má ještě více. A ten, který nemá, ať nemá ani to, co má. Toto zní velmi divně. Někdo by řekl nespravedlivě. Trpí opět ten, který nemá, avšak dostává ten, který má. Když se však toto podobenství vidí a zváží ve světle zpovědi, stává se lehce pochopitelným, nedá se mluvit o nějaké nespravedlnosti ze strany pána, kterou by Ježíš ospravedlňoval nebo zamlouval, nýbrž o novém chápání úkolu člověka.

Pouze ten, kdo pracuje, kdo dělá pokroky, kdo roste, kdo se nedá ničím zastrašit – ani ztrátou, ten může učinit něco dobrého. Ten může i růst a bude odměněn. Kdo si přeje jen opatrovat símě darů, ten už páchá veliký hřích. Kdo neroste, ten padá. V tomto podobenství můžeme pochopit, proč je lenost započítána mezi hlavní hříchy. Tu se jistě nemyslí na to, že někdo prospí o hodinu víc a přijde pozdě do školy, nebo něco neskončí v době, kterou mu určili druzí.

Lenost je postoj spolupráce člověka s Bohem. Spolupracuji-li v rozvíjení darů, jsem pilný. Když se nesnažím o rozvíjení darů, jsem líný. Jsem-li líný, znamená to, že nikdy nedozraji v člověka stvořeného k obrazu a podobě Boha. To je přímo nejhlubší protivení se vůli Boží. Bůh je žárlivý na símě darů, které zasel do našich srdcí. A není mu lhostejné, jak se chováme. Kterému otci je totiž jedno, jak rostou jeho děti a jak prospívají?! Kterému zahradníkovi by bylo lhostejné, kdyby símě jeho květiny se rozhodlo růst jen napůl a ne růst do plnosti?! Byl by jistě smutný a malomyslný, protože nadarmo pracoval a protože jeho důvěra byla zklamána. Člověk je stvořen tak, aby mohl růst. Bůh řekl při tvoření nad vším, že je dobré. Ale řekl také: "Rosťte!" To je Božský příkaz. To je vnitřní požadavek všeho stvořeného, zvláště však člověka. Všechno v sobě nese zákony růstu. A neexistuje ve světě ani jedno símě, které se vzepře růstu, když se mu vytvoří podmínky. Pouze člověk ve své svobodě může říci: "Neporostu"! Může se rozhodnout pro "nerůst". Nebo jinými slovy řečeno, může se rozhodnout pro lenost. Kdykoliv něčím napomáhá této lenosti, protiví se prvopočáteční vůli Boží, která všemu stvořenému nařídila zákony růstu.

Výňatek z knihy BARBARIĆ, Slavko. Dej mi své raněné srdce: zpověď: Proč a jak. V MCM vyd. 2. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1998.