3. den: Kdo je měřítkem?

"Drahé děti!
Dnes vám děkuji za vaši přítomnost na tomto místě, kde vám dávám zvláštní milosti. Vyzývám každého z vás, abyste ode dneška začaly žít životem, který si Bůh od vás přeje, a abyste začaly konat skutky lásky a milosrdenství. Nepřeji si, abyste vy, milé děti, páchaly hřích, který mi není milý. Proto, milé děti, toužím, aby každý z vás žil novým životem, bez ubíjení všeho toho, co Bůh tvoří ve vás a co vám dává On. Děkuji vám, že jste přijaly mou výzvu!"
25. 3. 1987

Klade se otázka: Jak já mohu vědět, co je smyslem života, co je plností života? V kterém směru má člověk růst? Jsou to rodiče, národ, církev, rodina, řeholní společenství? Člověk – jedinec nebo rodina, otec nebo matka, nebo společnost – začnou jiným "stříhat čepici", tj. dávat pravidla a určovat hranice. Všechny vzpoury mladých se zakládají i chápou právě na této podivné otázce: Kdo mi určuje míru nebo směr? V zásadě se může na tuto otázku odpovědět takto: člověku neurčuje ani míru, ani cestu člověk. To nemůže dělat ani jeho rodina, ani společnost, ani národ, ve kterém žije, ani systém, který vládne. Každý člověk si svoje určení "přinesl" s sebou. A všechny ostatní výchovné složky musí sloužit pouze tomu.

Tedy jinými slovy, rodiče tu nejsou, aby vychovali dceru nebo syna pro sebe, nýbrž aby je vychovali tak, aby byli samostatnými osobami. Systém tu není proto, aby vychovával lidi pro sebe, nýbrž aby pomáhal lidem oživit a rozvít dary, které si přinesli sebou: dary svobody, spravedlnosti, milosrdenství. Když se stane, že jedinci, systémy, rodiny a společnosti se pokoušejí vychovávat lidi pro sebe, pro své cíle, pak se člověk stane prostředkem, pak se křivě rozvíjí. A kdykoliv se člověk křivě rozvíjí, rozvíjí se křivě i všechno, co dělá.

Tedy každý příklad, každá vláda, každá škola a výchovné zařízení včetně rodiny jsou zde proto, aby pomohly člověku růst. A dospělý člověk a zralý člověk bude umět převzít povinnost, chránit svá práva a mít v úctě práva ostatních. Ale v boji o své místo v rodině i ve společnosti se člověk může stát svévolným, a tak prohrává, jako prohrává, když roste pouze podle nařízení jiných. V každém případě člověk není stvořen tak, aby sám sobě stanovil libovolná pravidla chování a aby si určoval růst. A ani to nemohou udělat druzí podle své libovůle. Nejhlubší potřeba člověka "růst v lásce" je základ, podle něhož se musí vše určovat a jemuž se musí vše ostatní podřizovat.

Láska jako nejhlubší skutečnost a nejhlubší potřeba každého člověka se v Ježíšově učení stala hlavním pravidlem. Pro něho je první a poslední otázkou: "Miloval jsi?" A hlavním pravidlem: Sloužit v lásce jeden druhému a být připraven umírat, aby druzí mohli žít. A umírat ve službě lásky neznamená přestat existovat, ničit se, nýbrž stávat se způsobilým v celé šíři i hloubce žít lásku v její plnosti.

Člověk je stvořen k obrazu a podobenství Božímu – a Bůh je Láska. Proto je také jediným správným obrazem o člověku i jeho ideál. Stát se podobným Bohu podle lásky. A čím více člověk miluje, tím je podobnější Bohu a tím bližší všem lidem a všemu stvoření.

A jaká je odpověď na naši otázku: Kdo je měřítkem pro hřích, kdo jej určuje a kdo je měřítkem pro dobro a kdo je určuje? Nikdo není podle sebe měřítkem pro hřích, ani ho nikdo nevymyslel podle svého názoru, nýbrž ho pouze může odhalit jako nebezpečí, které otravuje a ničí símě lásky v srdci člověka. Proto je třeba jej vykořenit.

Rovněž se tak může říct o prostředcích, které pomáhají rozvíjet lásku: tyto prostředky nejsou libovolně vymyšleny ani církvemi, ani jinými výchovnými složkami, nýbrž jsou nabídnuty jako pomoc, bez níž by člověk neuměl vybrat prostředky potřebné právě k nejhlubšímu růstu člověka.

Křesťanské výzvy k modlitbě, půstu, zpovědi, k účasti na mši svaté, čtení a úvahám o Božím slově jsou pomocí člověku, aby našel cestu a prostředky k jejímu projití až do cíle.

Výňatek z knihy BARBARIĆ, Slavko. Dej mi své raněné srdce: zpověď: Proč a jak. V MCM vyd. 2. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1998.