Sestra smrt
Sammy Basso se narodil v roce 1994 v Itálii. Když mu byly dva roky, tak mu byla diagnostikována vzácná genetická nemoc, která se jmenuje progerie. Jde o nemoc, která urychluje stárnutí. V průměru se tito lidé dožívají 13 let, přičemž v té době vypadají jako skutečně staří lidé. Sammy se dožil 28 let. Rodiče ho povzbuzovali, aby chodil do školy. Sammy dokonce vystudoval vysokou školu a stal se magistrem. Když ještě mohl, tak cestoval. Přitom se věnoval výzkumu této nemoci. Vystoupil na známém hudebním festivalu San Remo, kde jeho představení se sledovaly miliony lidí na celém světě. Italský prezident mu udělil vysoké státní vyznamenání. Telefonoval mu také papež František. Sammy byl katolíkem, byl velice otevřený, rád vtipkoval, byl symbolem naděje, odvahy a odhodlání. Sammy říkal, že život je krásný, a že stojí za to ho žít. Biskup, který četl při jeho pohřbu závěť se vyjádřil v tom slova smyslu, že je otevřená cesta k blahořečení Sammyho Bassa.
Několik myšlenek ze Sammyho závěti:
Moji milí,
pokud čtete tento dopis, pak již nejsem mezi živými. Alespoň ne ve světě živých, jak ho známe. Píšu tento dopis, protože jestli mě něco vždycky trápilo, jsou to pohřby. Ne že by na pohřbech bylo něco špatného, poslední rozloučení s blízkými je jednou z nejlidštějších věcí vůbec. Pokaždé, když jsem přemýšlel o tom, jak bude můj pohřeb vypadat, nemohl jsem vystát dvě věci: že tam nebudu moci být a říct svá poslední slova, a že nebudu schopen utěšit své blízké.
A tak jsem se rozhodl napsat svá poslední slova a poděkovat všem. Především chci, abyste věděli, že jsem žil svůj život šťastně, a žil jsem ho jako prostý člověk s touhou konat dobro. Někdy se mi to podařilo, jindy jsem žalostně selhal.
Nevím, jak a kdy opustím tento svět, ale jsem si jistý, že mnozí řeknou, že jsem svůj boj s nemocí prohrál. Neposlouchejte je! Nikdy nebylo třeba bojovat, bylo třeba pouze přijmout život takový, jaký byl, s jeho těžkostmi, ale stále nádherný život, stále fantastický. Snažil jsem se žít co nejplněji, a přece, jako každý člověk, jako každý hříšník, jsem dělal chyby.
Jestli je jedna věc, které jsem nikdy nelitoval, tak toho, že jsem ve svém životě tolik miloval lidi. Ti, kteří mě dobře znají, vědí, že nejsem typ, který by dával rady, ale tohle je moje poslední šance... Proto vás, přátelé, prosím, abyste milovali lidi, kteří vás obklopují. Chci, abyste věděli, že vás všechny miluji a že mi bylo potěšením kráčet po vašem boku v mém životě. Nebudu vám říkat, abyste nebyli smutní, jen to nepřehánějte.
I když vyslovím slovo smrt, kůže se mi třese. A přece je to věc přirozená, ta nejpřirozenější věc na světě. A přesto nás to děsí! Je to normální, není na tom nic špatného, dokonce i Ježíš se bál.
Je to strach z neznáma, protože nemůžeme říci, že jsme ho v minulosti zažili. Pro křesťana je však smrt také něco jiného. Protože Ježíš zemřel na kříži jako oběť za všechny naše hříchy, smrt je jediný způsob, jak skutečně žít, je to jediný způsob, jak se konečně vrátit do Otcova domu, je to jediný způsob, jak konečně spatřit Jeho tvář.
A jako křesťan jsem čelil smrti. Nechtěl jsem zemřít, ale byl jsem připraven. Doufám, že i já jsem byl schopen přijmout smrt jako "sestru smrti", před kterou žádný živý člověk nemůže uniknout.
Nyní jsem se svým Bohem, s Bohem svých otců, v jeho domě. Tváří v tvář smrti nedává smysl nic jiného než on. Za celý svůj život vděčím Bohu, za každou dobrou věc. Provázela mě víra a bez ní bych nebyl tím, čím jsem. Moje rodino, moji přátelé, jsem vám nablízku. A bude-li mi to dovoleno, budu nad vámi bdít.
Miluji vás. Sammy.
P.S. Buďte v klidu, protože tohle všechno je pouze bezesný spánek.
Autor zamyšlení: P. Petr Havlát, odkaz č. 72 (k vyžádání v Centru Medjugorje, z.s.)