V zrcadle

Taky pořád někam spěcháte? Samozřejmě, že záleží na našem věku a situaci. Kam se ale ženeme? Já dnes zahlédla kousek mého života jako v zrcadle.

Potřebovala jsem přezout zimní pneumatiky. A protože to chvíli trvá a servis je kousek od místa, kde jsem prožila své dětství, vydala jsem se na procházku minulostí. Jdu kolem školky a jeslí, které se mi staly kdysi útočištěm a kupodivu ještě stále stojí. Za ta léta je sídliště plné vzrostlých stromů. V létě jsou stínem a na podzim barevnou oponou jako v divadle, která pravidelně ohlašuje konec představení. A tak je to i s naším životem. I já už jsem ve věku, kdy si to pomalu začínám uvědomovat.

Procházím kolem rodného domu a pokračuji dál ke škole. Najednou se zastavím u lavičky v malém parčíku a zaleje mě vzpomínka a s ní i slzy. Jednou jsem taky tak spěchala a za něčím se hnala. To už bylo v době, kdy jsem měla vlastní rodinu. Zastavila jsem se za maminkou na kafe. Nebyla ale doma, a tak jsem sáhla po mobilu. Jenže očividně ho nechala jako většinou na stole a šla někam s pejskem. Rozmrzele jsem se rozhlížela po sídlišti, kam se jen mohla vydat a potom jsem sedla do auta a jela ji hledat. Jako vždy jsem nestíhala. Najednou jsem ji uviděla. Vyhřívala se na sluníčku a pejsek s ní. Byl podzimní, slunečný den jako dnes a maminka tam seděla na lavičce jen tak, v tom světle a tichu a najednou mě uviděla: "Tys mě našla? Čekala jsem od rána, že si dáme kafe. Ale už mi to bylo dlouho, tak jsem šla ven." V očích jí svítila radost.

Najednou mě odzbrojila svým klidem a láskou. Láskou ženy, která už viděla život úplně jinak, než v tu chvíli já. Od rána mě čekala. Chtěla jsem jí původně říct, že toho mám moc, a že nestíhám a ještě ji někde hledám a jsem vůbec ráda, že jsem se utrhla. Jenže v tu chvíli jsem nemohla promluvit. Jen jsem se na ni usmívala. Někde uvnitř jsem se styděla, protože to všechno mi opravdu šlo hlavou, zatímco ona byla tak šťastná, že mě vidí.

Nedávno řekl papež František, že skutečným bohatstvím je nechat Hospodina hledět na nás s láskou. A On tam s ní a v ní v tu chvíli opravdu byl.

Dnes stojím u té stejné lavičky, na kterou svítí slunce jako tehdy, ale už tu nikdo nesedí. Bože, co bych za to setkání dnes dala. Zvonila bych už brzy ráno, aby na mě nemusela čekat. A tak moji milí, rozběhněte se za těmi, kdo vás mají rádi a čekají. Neodkládejte to. Nikdy nevíte, kolikrát ještě. Nic vám neuteče. Ale ta chvíle setkání, ta by mohla. 

Myslete na slova kardinála Špidlíka, že: 

"Všechno, co žijeme s Láskou, přechází s Kristem do vzkříšení. Věčnost vytváří vztahy, které nikdy nekončí."

Tak už utíkejte, nebo alespoň zavolejte.

Autor: Tamara Suchánková, spolupracovnice Centra Medjugorje (z Myšlenky na den vysílané na Rádiu Proglas)