P. Douglas Harris z Austrálie: Tolik pokoje se nachází v Medjugorje

Toto je velice, velice mimořádné místo, místo pokoje. Možná, že jsme to ani nepochopili, ale pokoj je zde.

Na konci měsíce října se Medjugorje dočkala velkého počtu poutníků z celého světa, kteří na toto místo modlitby a pokoje přišly z Ameriky, Koreje, Francie, Itálie, Irska, Španělska, Austrálie… A právě z daleké Austrálie připutoval kněz Douglas Harris, který ve středu 30. října koncelebroval ranní mši svatou v anglickém jazyce v kostele sv. Jakuba v Medjugorje. A to, co zvláště zdůrazňuje, je pokoj, který nachází zde v Medjugorje při každé pouti, a zvlášť, když je přítomen na osobní adoraci před Nejsvětější Svátostí v kapli klanění.

"Jsem knězem v biskupství Perth v západní část Austrálie a jsem knězem už 24 let. Působím v malé farnosti sv. Bernardety v Glendaloughu. V této farnosti je kolem 250 věřících, kteří pravidelně navštěvují nedělní bohoslužby, je to takový průměr, tak jako v celém biskupství Perth. Nechtěl jsem se stát knězem, chtěl jsem se oženit a mít velkou rodinu. Ale když svatý otec Jan Pavel II. přišel v listopadu 1986 do Austrálie a sloužil zde mši svatou, byl jsem mezi věřícími. Tehdy jsem pocítil silnou a zvláštní touhu být sám před Pánem, chtěl jsem odevzdat celý svůj život Bohu a tak začala moje cesta ke kněžství. Řekl bych každému člověku, že je to to nejlepší povolání, samozřejmě tehdy, jestliže tě Bůh zve. Neboť je to život na úrovni něčeho nadpřirozeného, když lidem dáváš ve křtu Ducha Svatého, když udílíš svátosti, když živíš lidi Bohem, když jim smazáváš hříchy, zvláště v jejich posledním životním nádechu a výdechu", řekl P. Douglas Harris a dodal, že se poprvé o Medjugorje dozvěděl v polovině osmdesátých let a poprvé do Medjugorje přijel na konci devadesátých let minulého století a vyprávěl nám zajímavou vzpomínku na svou první pouť.

"Tehdy jsem jel navštívit svou tetu do Anglie a ona mě přihlásila na pouť z Londýna do Medjugorje. Byl jsem velice vzrušený, přišli jsme večer kolem 23:00 a byl jsem velice, velice unavený. Byla tam také jedna paní, která chtěla jít tuto noc na kopec Križevac, protože tam ještě nikdy nebyla. Shromáždila ještě dvě další paní, které chtěly jít s ní, ale průvodce, který nás na pouti vedl, řekl, že je pozdě a že s nimi nepůjde, protože je unavený. Ale jestliže s nimi půjde nějaký muž, tak ať jdou. A tak v autobuse hledaly někoho, kdo by s nimi šel. Tehdy jsem zvedl ruku a řekl, že s nimi půjdu. Tak jsme ve 23 hodin vyšli a nikdo z nás před tím v Medjugorje nebyl a tak jsme na cestu dostali instrukce, kudy máme jít. Asi po dvaceti minutách nám zhasly baterky a my jsme se ocitli uprostřed nějakého pole a nevěděli jsme ani kudy jít na Križevac, ani jak se vrátit nazpět k ubytování. Tehdy jsme zahlédli velkého vlčáka, byl ohromně veliký. Velice jsme se toho psa báli, ale dívka, která měla 17 roků, se ho nebála. Ona se mu přiblížila a dala mu najíst. A tak jsme pochopili, že pes není nebezpečný. Pak jsme začali psa následovat, protože jsme nevěděli kam máme jít. Šli jsme za ním a pes nás dovedl přímo pod Križevac! Pochopili jsme, že ten pes byl jako anděl a později jsme se dozvěděli, že ten pes patří jedné rodině a často pomáhá poutníkům, aby našli cestu na Križevac. Tak jsme vyšli na kopec a chtěli jsme zde celou noc zůstat, ale bylo příliš chladno, a tak jsme se rozhodli sejít dolů. A když jsme scházeli, přišli jsme k desátému zastavení, kde se zjevila Panna Maria celá ve světle, a i když jsme její tvář neviděli, věděli jsme, že to světlo je ve tvaru mladé ženy. To světlo nebylo z tohoto světa, měnilo se v modrou a bílou barvu a tak jsme se začali na kolenou modlit růženec. A potom, po několika desátcích, jsem se rozhodl, že se světlu přiblížím a světlo zmizelo", řekl p. Douglas Harris jedním dechem.

Co se týká této pouti, jsem zde s 36 poutníky a všichni přicházejí z Perthu. Je to moje pátá pouť a naposledy jsem zde byl před sedmi lety. Minulý rok mě dvě farní skupiny zvaly, abych jel do Medjugorje, ale odmítl jsem je, neboť jsem se koncentroval na svou farnost. Ale tento rok, když se mě zeptali, hned jsem pocítil pokoj. A tak jsem opět zde v Medjugorje. To je velmi, velmi mimořádné místo, místo pokoje. Možná, že jsme to ani nepochopili, ale pokoj je zde. Celkem jsme zde v Medjugorje osm dní a už zítra odjíždíme. Nemohu přesně říct, co bych mohl zde zvláště vyzdvihnout. Adorace je velmi, velmi, velmi mimořádná. Osobní adorace v kapli klanění, nebo i na venkovním oltáři, i když tam se někdy nesoustředím. Určitě jsou zde důležité i zpovědi. Snažím se naslouchat, co chce Bůh sdělit každému kajícníkovi a někdy mi uvnitř dá vědět, co jim mám říct. Bůh jim chce darovat milost, kterou potřebují, aby mohli nést svůj kříž. Dává jim milosti, které jim připomínají, že je Bůh miluje a že si přeje, aby zůstávali stále v Jeho lásce", řekl p. Douglas Harris a nakonec povzbudil všechny ty, kteří zde ještě nebyli, aby přišli sem do Medjugorje.

"Kristus nám dává pokoj v tomto velmi problematickém světě. Ty, kteří ještě nebyli v Medjugorje a mohli by přijít, bych povzbudil, ať přijdou. Ale i když byste nemohli přijít, stejně vám Pán chce svůj pokoj dát, nehledě na to, kde se právě nacházíte. I když možná nemůžete přijít sem, Pán vám chce tento pokoj dát", řekl na závěr.

Zdroj textu a foto: odkaz ev. č. 57 (k vyžádání v Centru Medjugorje, z.s.)